prostředí rozumí a dovede ho svým omezeným způsobem také „ovládat“.

Příkladně ví, že když zapláče, tak někdo přijde k jeho postýlce i v průběhu

noci. Z tohoto pohledu je proto tak důležité, aby jeho matka byla pro něho

srozumitelná a stabilní ve svých reakcích, jak jsme již podrobně zmínili

v některých předchozích odstavcích. Nenabude–li této jistoty a důvěry

v sebe, má tendence stáhnout se do sebe, být podezíravé, plačtivé. Naopak

v případě přehnané péče se nemohou dostatečně rozvíjet smysly, vývoj se

celkově zpomalí, dítě je příliš důvěřivé, naivní, snadno oklamatelné. Opti–

mální je tedy dle E. Eriksona, jestliže se už v prvním roce vyvine schopnost

dítěte důvěřovat svému prostředí a následně sobě. Sebedůvěra, že si s pří–

padnými drobnými těžkostmi dovede poradit. Klíčovou větou je dle něho:

„Vše je v pořádku, vše je jak má být“ („It is OK“) (Erikson, 1968).

Období batolete

Od prvního do třetího roku se rozvíjejí kompetence i role dítěte. Dítě

dosáhlo výrazného pokroku v hrubé motorice. Samostatná chůze i přes pře–

kážky či do schodů, pokrok v sebeobsluze, stále koordinovanější pohyby

celkové i pohyby ruky, rozvoj řeči, to vše tvoří předpoklady pro rozvoj au–

tonomie, která je základním vývojovým úkolem tohoto období. Je to etapa

boje za autonomii, ale zároveň přijetí prvních regulací chování. 

Dospělí v této době poskytují dítěti množství zpětných informací o něm

samém, které děti občas hlasitě opakují („Anička je hodná.“), jako by si je

vštěpovaly nebo se o nich ujišťovaly. Někdy si dítě samo sobě hlasitě opa–

kuje příkazy či informace dospělých („Hezky spi.“) (Vágnerová, 2000).

Děti také milují předříkávání dospělých: „Říkej, co jsem tvoje.“ „Jsi

moje sluníčko, tátův střapáček, babiččina šikulka“ (Matějček, 1994). To jim

pomáhá orientovat se v různých svých rolích a též v různých vztazích ke

svým nejbližším („Jsi moje holka zlobivá.“ „Jsi moje statečná holčička.“).

Vydělení sebe sama je částečně záležitostí kognitivní a částečně afektiv–

ní, spojenou se silnými emocionálními prožitky. Zrcadlení sebe jako soci–

álního objektu pro dospělé, objektu, který je oslovován jménem, odměňo–

ván, regulován ve svém chování, jež by se nemohlo vyvinout bez

intenzivních sociálních kontaktů. Právě v nich dítě může projevovat vlastní

záměr, opozici, odpor. Vlastně právě v těchto raných interakcích zpevňuje

projevy individuality (Kotásková, 1987).

Mezi druhým až třetím rokem začíná užívat označení „já“, „ty“,

„moje“. Ještě ve čtyřech letech věku konstatovala Kotásková ve svém vý–

26